Narodila se 27. dubna 1948 v Praze, ale posledních devatenáct let žije na Vysočině. Vystudovala medicínu, pracovala jako lékařka-hygienička a pokud povinnosti v práci a rodině dovolily, věnovala se keramice, textilním výtvarným technikám (malování na hedvábí, batice, tkaní, paličkování apod). V posledních několika letech vyrábí cínované šperky a doslova propadla kouzlu skla a zabývá se vinutím korálků na sklářském hořáku. Své práce vystavovala příležitostně v Pacově, Dačicích, Třešti (tam vystavovala i keramické betlémy a výrobky s vánoční tématikou) Jihlavě, Pelhřimově a jinde.
Vystavované plastiky jsou vytvořeny buď podle živého modelu (Viki, Zuzana, zemědělec z Vysočiny, Evelina) nebo jsou volnou tvorbou podle vlastní fantazie, např. „Utrpení“, „Naděje“ nebo jsou inspirovány dílem jiných výtvarníků. To je např. soubor plastik „Družička“, „Malá cikánka“, „Stará cikánka“, které jsou připomínkou díla malířky Míly Doleželové. Nejde tady o kopírování předlohy, ale o zachycení duše a vztahu tohoto etnika ke světu, což vyjadřují jak velké, jakoby udivené oči cikánských dětí, tak hluboké vrásky, unavený pohled, ale i téměř laskavý úsměv „Staré cikánky“. Autorka sama modeluje svá díla raději podle živých modelů, protože může lépe vystihnout jejich výraz.
Slova Ludmily Harantové o její cestě k modelování portrétů
“Keramika se mi líbila od dětství, ale keramické kroužky moc nebyly, hlína taky ne a vypalování byl taky problém. Až když jsem už pracovala na hygieně, seznámila jsem se s jednou vyučenou keramičkou, které jsme kolaudovali dílnu. A pak jsme se skamarádily, ona mi dala kousek hlíny, já jsem doma dělala nějaké knoflíky a figurky do betlémů, a ona mi to u ní v peci vypalovala. Pak jsem zkusila pod jejím vedením hrnky na kruhu, ale protože nejsem moc přesná a pečlivá, tak jsem nebyla na to, aby byly všechny hrnky stejné a začala jsem dělat plastiky. Jen bych potřebovala někoho k plotně, abych se v té dílně mohla vrtat třeba 4 nebo 5 hodin a nemusela pořád odchátet k vaření. To mě pak přejde inspirace, a když se tam zas vrátím, tak už zas nevím, jak jsem to měla vymyšlené, než jsem odešla. Úplně chápu, že ti opravdoví umělci měli většinou tak nepořádný život.”